V Monaku nám unikl postup
do finále EuroCupu

Monako – Když jsme v březnu zjistili, že nás los EuroCupu posílá do Monaka, reakce v klubu byly protichůdné. Zastánci ledu a chladu tajně doufali v severské destinace a při pomyšlení na cestu k Azurovému pobřeží je už předem poléval pot. Naopak plážaři zajásali a těšili se nejen na vrcholový pétanque, ale i na moře a jachty, pyšně a majestátně kotvící v monacké zátoce.

Nakonec došlo ke kompromisu a vytvořili jsme scénář stejný jako před dvěma lety, kdy jsme hráli EuroCup v italské Taggii. Nejprve jsme zajeli na tři dny do italských Alp k jezerům, kde je přeci jen trochu chladněji, a teprve poté pokračovali do monackého knížectví. Hráči, kteří měli EuroCup odehrát, jeli společně v osmimístném autě a tvořili jakýsi předkonvoj, neboť zbylá dvě auta vyrážela o mnoho později. Od břehů Brna jsme odrazili o půlnoci a nastavili kurz na Innsbruck a Milán. Jaké však bylo překvapení, když jsme se s rozbřeskem ocitli v ulicích Mnichova.

S útěšnými slovy „Kdy se sem zase podíváme…“ jsme se otočili a vydali se skutečně na Milán. Ve jménu stáhnutí nabrané časové ztráty jsme se však před italským městem módy rozhodli pro zkratku přes hřebeny Alp. Proti byl pouze Pavel Hodboď, který se na náš dokonalý plán díval skepticky (a zpětně nutno uznat, že hlavně realisticky), a tak jsme ho za trest posadili k volantu a on si mohl vychutnat manévrování na úzkých horských cestičkách. Když jsme se po hodině stoupání posunuli na mapě o centimetr, došlo nám, že je to sice blíž, zato horší cestou a tu stokilometrovou zkratku jsme dali za krásných sedm hodin. Na druhou stranu jsme viděli Paso Tonnale a krásná panorámata, která bychom z rozpálené dálnice jen stěží vyhlíželi.

Výsledky

Česko : Bulharsko 5:0
Česko : Nizozemí 2:3
Česko : Wales 5:0
Česko : Monako 1:4
Česko : Dánsko 2:3

Inu dorazili jsme ke Komskému jezeru, které je lemováno útulnými městečky a nad kterým ční vysoké alpské štíty. Na jeden takový jsme se autem vydrápali, neboť jsme zde, ukryti v kopcích, měli tři dny bydlet na farmě. Mezi kohouty a kozami jsme tmelili kolektiv a sbírali síly na těžké pétanque zápasy. Předloni se tato varianta osvědčila, jelikož jsme dokázali ze skupiny postoupit, a tak jsme doufali, že to ovoce přinese i letos.

Bohužel se ale opakovaly i ty nepříjemné věci. Před dvěma lety nám na dálnici upadla pneumatika a i letos jsme měli gumové problémy. Zadní pneumatiky totiž byly totálně sjeté, a tak druhý vůz přivezl z Česka náhradní a my kdesi v horách hledali pneuservis, kde by nám auto přezuli. Nakonec jsme kápli na mechanika snad z boxů Formule 1, který práci odvedl neskutečně rychle, a my mohli bezpečně pokračovat do Monaka.

Přijeli jsme až večer a druhý den nás již čekaly zápasy a tak jsme se jen rychle skočili podívat do Monte Carla ke kasínu. Petr Juráň dokonce usedl k ruletě, neortodoxním stylem vsadil snad na všechno a…vyhrál! Štěstěna tedy stála na naší straně, což před zápasy nebylo vůbec špatné zjištění.

Zprávy zněly, že se celý EuroCup odehraje v pátém patře s výhledem na moře. Čekali jsme mnoho, ale to, co jsme objevili, nám vyrazilo dech. Přímo uprostřed Monaka, hned vedle fotbalového stadionu, se nacházela pětipodlažní moderní budova, která celá patří místnímu klubu Club Bouliste Monegasque. Je v ní síň slávy se všemi získanými trofejemi, klubová restaurace, kde se promítají pétanque zápasy, a navrchu na střeše je vybudovaný krytý bouledrome, odkud je opravdu vidět na celé Monako i přilehlé moře. „Když si vezmete, že by se tu místo toho dalo vybudovat několik bytů, které by byly více než lukrativní, je až neskutečné, že zde postavili hřiště,“ přemýšlel ekonomicky Zbyněk Krupica. Prezident místního klubu záhy odpověděl. Bouledrome nechal vystavět sportovně založený kníže Albert II., který hřiště nechal pojmenovat po svém otci, knížeti Rainierovi III.

Bouledrome je starý necelé dva roky a nejedna země ho může Monačanům závidět. „My hrajeme v zimě taky leda tak v garáži. Toto je úplně jiný level,“ smál se velšský hráč, když  jsem si s ním povídal o tom, že to ani nelze srovnávat s českým zimním hraním po stodolách. Celý střešní areál čítá zhruba dvacet čtyři hřišť s rozdílnými tvrdými povrchy, je zastřešený a nechybí ani kvalitní osvětlení a záchody s pétanque tematikou.

Na bouledromu se kromě nás a domácích Monačanů sešli ještě Nizozemci, Dánové, Velšané a Bulhaři. Původně měli být přítomni také Maďaři, ti ale svoji účast skrečovali pár dní před začátkem. Díky tomu se již nehrálo v neděli a celý turnaj se stihl odehrát během pátku a soboty.

První utkání nás svedlo dohromady s týmem KTK Bulgaria ze Sofie. Nastoupili jsme v avizované a nejsilnější sestavě a to poprvé i s Franckem Ferlayem, který do Monaka přijel spolujízdou přímo z dovolené. Bulhaři neměli být velkou překážkou a to se také potvrdilo, když jsme zvítězili 5:0 na zápasy. Některé z nich sice nebyly úplně jednoduché, ale projevily se zkušenosti, která jsme za ta léta na EuroCupu posbírali.

Výsledky:
trojice – 13:8, 13:5
dvojice – 13:5, 13:8, 13:4

Hned druhé utkání bylo klíčové. Utkali jsme se s nizozemským celkem Les Cailloux a věděli jsme, že pokud chceme pomýšlet na postup, bude zisk bodů nad Nizozemci potřebný. „Nemáme tady ty nejlepší hráče. Dva jsou na dovolená, jeden musel zůstat v práci,“ říkal po zápase jeden z Holanďanů, který původně neměl vůbec hrát. I improvizovaná sestava však byla velmi kvalitní. Nade všemi čněl střelec Kees Koogje, který všechny převyšoval jak svojí procentuální úspěšností, tak krásnými a technicky excelentními hody. Nicméně Hana Šrubařová a Ivo s Tomášem Michálkem ho v úvodních trojicích zaskočili a precizním výkonem jeho trojici převálcovali v několika náhozech. Bohužel naší trojici se tolik nedařilo a výrazně prohrávala. V hodině dvanácté ale Franck Ferlay vystřelil košonka a zavelel k obratu. Ten ale nakonec nebyl dotažen do konce. Další záchranná střelba košonka, tentokrát v mém podání, už totiž přesná nebyla.

O všem tedy měly rozhodnout dvojice. Bohužel jsme nezachytili začátek a všechny tři dublety výrazně prohrávaly. Oklepat z nepříjemného vývoje jsem se dokázal pouze já s Ivem, svůj zápas jsme otočili, ale to nestačilo na celkovou výhru. Prohráli jsme 2:3 a v tu chvíli jsme věděli, že pokud neporazíme Monako, nemáme postup ve vlastních rukách a budeme se muset upínat na to, že Dáni porazí Nizozemce a vzápětí my porazíme Dány.

Výsledky:
trojice – 8:13, 13:2
dvojice – 2:13, 13:8, 3:13

V sobotu dopoledne jsme začali s velšským klubem Wheatsheaf PC, což bylo opět povinné vítězství. Začátek byl ale krušný. Plný dojmů z daru, krásné hadýrky s velšskou vlajkou, jsem to napral hlavou přímo do železné konstrukce haly, jelikož jsem se nedíval na cestu. Lehce otřesen jsem zůstal na lavičce a sledoval své spoluhráče, jak hrají. Zatímco Petr Juráň, Pavel Hodboď a Franck Ferlay si se soupeři poradili hravě a nadělili jim rychlého kanára, Ivo a Tomáš Michálkovi s Hanou Šrubařovou své vítězství doslova vydřeli až v samotném závěru.

Ve dvojicích pak Petr Juráň s Franckem Ferlayem přidali druhého kanára a zadařilo se i na zbylých hřištích, takže jsme jasně vyhráli 5:0 a mohli se začít soustředit na silné Monako. Předtím se však ještě v místní restauraci podával výtečný oběd.

Výsledky:
trojice – 13:0, 13:11
dvojice – 13:0, 13:6, 13:10

Největší favorit skupiny Monako, loňský vícemistr, nasadil do hry během celého turnaje mnoho hráčů. Když jsme nastupovali proti sobě, měli už na kontě tři vítězství a chuť porážky nechtěli okusit ani s námi. Do trojic nastoupili suverénně a my nedokázali příliš kontrovat. Vždy nám chyběla jedna dvě koule, což takový soupeř okamžitě trestá. Dvojice se nám už podařily o mnoho více. Já s Ivem Michálkem jsme dokázali zvítězit a dlouho se zdálo, že třinácti bodů dosáhne i Hana Šrubařová s Tomášem Michálkem. Vysoké vedení ale nedokázali udržet a nakonec podlehli. „Dala jsem do toho všechno a ke konci mi už došly síly. Potřebovali jsme to zavřít rychleji,“ vysvětlovala po zápase Hana.

Každopádně se nám líbilo vystupování Monačanů, které bylo oproti jiným favoritům z dřívějších let korektní a vysoce profesionální. Jelikož byly naše zápasy odehrány celkem rychle, stihli jsme ještě vypjatou koncovku mezi Dány a Nizozemci. Abychom udržely hypotetické šance na postup, potřebovali jsme těsné vítězství Dánů, jenže ti nakonec v krásné a vyhecované koncovce posledního zápasu těsně prohráli. Již před posledními utkáními tak mohli postup slavit Monačané a Nizozemci.

Výsledky:
trojice – 1:13, 3:13
dvojice – 2:13, 10:13, 13:8

Stejně jako před čtyřmi lety v Německu jsme i tentokrát hráli poslední utkání s Dány za stavu, kdy už ani jednomu týmu nejde o postup. „My jsme tenkrát možná ještě malinkatou šanci měli, ale stejně jsme měli slabý tým. Proto jsem taky přestoupil. Já hraji jen s vítězi,“ říkal trochu v nadsázce Anders Erlandsen, který nyní hájí barvy klubu Boules Hedebo. A na jeho slovech bylo hodně pravdy, protože on a jeho mladí spoluhráči tvořili opravdu údernou sílu a káčky rozhodně nešetřili.

I přesto jsme ale v trojicích byli lepším klubem my. Tomáš s Ivem a Hanou svůj zápas vyhráli tím nejtěsnějším rozdílem 13:12, když hráli na hraně rizika. Hra bez hany se jim ale vyplatila a v posledním náhozu zazářila Hana střelou, která ji zůstala v ruce, vylétla vysoko do vzduchu a…dala čisté carreau. I na druhém hřišti se nám dařilo, ale ke konci došly Pavlovi, Petrovi a Franckovi síly a nakonec prohráli.

Průběh dvojic pak byl na každém hřišti diametrálně odlišný. Petr s Pavlem museli spolknout rychlého kanára, naopak Hana s Tomášem si došli pro jasné vítězství, které mohlo mít také žlutý nádech. Dánská plasérka ale poslední koulí vytáhla nečekané carreau a odkanářila. Nejnapínavější utkání tak svedl Ivo se mnou. Proti nám stál výborně plasující Anders Erlandsen a střelec Morten Saxild-Hansen, který dával jedno carreau za druhým. Že to někdy bylo na jejich vlastní koule? Nevadí. Hrálo se o celkovou třetí příčku a zápas se natahoval, což netěšilo pořadatele a ostatní týmy, kteří již seděli o patro níže a čekali na slavnostní banket. Z těsného vítězství se nakonec radovali Dánové.

Výsledky:
trojice – 13:12, 9:13
dvojice – 0:13, 13:4, 11:13

Z naší skupiny se do finálového kola v Lucembursku kvalifikovalo Monako, které neprohrálo ani jedno utkání, a Nizozemí s jednou prohrou. Na třetí příčce skončilo s dvěma porážkami Dánsko a za nimi se třemi prohrami my. Páté místo připadlo Walesu, které vyhrálo jednou, a s nepořízenou se domů vracelo Bulharsko. Ve skupině A, která byla vskutku skupinou smrti, se podařilo postoupit Francii a Lucumbursku, na které nestačily týmy Belgie, Švédska či Anglie. Skupinu B ovládlo Švýcarsko a Německo. Slovinci zde vyhráli dvě utkáni, Slováci jedno. A konečně ve skupině D kraloval obhájce z Itálie, který všechna svá utkání vyhrál 5:0 na zápasy. Postoupit se také podařilo polskému klubu Źiwiecki Klub Boules.

Večer jsme zasedli ke stolům a monačtí pořadatelé každou výpravu pohostili vínem a tříchodovým menu, které dokonce dostali zdarma i ti, kteří za celou kvalifikaci nehodili jednu jedinou kouli a nebyli ani napsaní na soupisce. Musí se nechat, že lépe zorganizovanou skupinu EuroCupu jsme ještě nezažili a že Monačané na nás i ostatní udělali po herní i organizační stránce velký dojem.

V neděli jsme ještě okusili mořské vlny na pobřeží francouzského Mentonu a pak už jsme se vydali směr Brno. Tentokrát ne přes Mnichov.