Finále EuroCupu si nezahrajeme,
ale bojovali jsme

Ženeva, Švýcarsko – Na druhé kolo EuroCupu jsme my, hráči Carreau Brno, jeli s cílem potrápit favorizovaný francouzský klub z Mét a švýcarský klub z Ženevy a naše plány se povedly.

S Francií jsme sice prohráli 0:5 na zápasy, ale především ve trojicích jsme se svými soupeři drželi krok, a v utkání se Švýcary jsme dokonce sahali po vítězství, ačkoli jsme nakonec prohráli 2:3.

Výsledky

Česko : Francie 0:5
Česko : Švýcarsko 2:3

Zatímco první kvalifikační kolo v Itálii jsme spojili s klubovou dovolenou u moře, druhé kolo v Ženevě už bylo čistě sportovní záležitostí. V sobotu jsme do Švýcarska letěli, v neděli hráli a v pondělí zase letěli zpátky. Pro náš komfort jsme zvolili cestu letadlem, abychom nebyli na hru rozlámaní, z čehož nebyl nadšený pouze Peťa Juráň, který se létání bojí asi tak, jako kapři Vánoc.

Po příletu do Ženevy, kterou jsme si prohlédli alespoň z letadla při přistání, jsme si museli půjčit auto, neboť jsme byli ubytování až za hranicemi v blízké Francii. Bylo nás devět, auto pro pět, takže všechny cesty krát dva.

V pozdním odpoledne jsme kromě ubytování se stihli navštívit i pétanque halu v městské části Meyrin, kde jsme si dosytosti zatrénovali. Hala se nacházela v moderním sportovním areálu a kromě zhruba patnácti vnitřních hřišť k ní byl připojen i venkovní bouledrome. „Je to hala speciálně na pétanque a na lyonské koule,“ říkala mi jedna upovídaná švýcarská organizátorka, která měla na starosti kantýnu. No kantýnu, velkou jídelní místnost s nerezovou kuchyní přímo vedle hřišť.

Zatímco jsme trénovali, členové švýcarského klubu pořád chodili po hřištích a spekulovali nad tím, jaký na neděli přichystat povrch. Doposud jsme trénovali na tvrdých hřištích pocukrovaných jemným štěrkem, ale organizátoři nakonec polovinu tohoto štěrku stáhli na bok. Začali jsme tedy trénovat znovu, ale ani tento o trochu více koulivý povrch nám nedělal moc problémů. Když už se polovina naší výpravy vydala zpět do Francie do hotelu, organizátoři dali hlavy znovu dohromady a ze hřišť nakonec stáhli i zbytky štěrku. V tu chvíli už se hrálo jen na tvrdém udusaném jílu a koule jely a jely a nezastavovaly. Trochu jsem si připadal, jako bych hrál curling, neboť jsem si házel koule těsně před nohy a stejně jsem občas odjel až do outu. Ale na druhou stranu už jsem hrál i na těžších površích.

V neděli měli být hráči v hale už v osm ráno, což znamenalo, že naše první skupina musela vyrážet z francouzského městečka Ville-la-Grand už v šest. Já si na hotelu nechal občanku i pas a tak jsem při přejezdu hranic pevně věřil, že nás švýcarská poznávací značka ochrání před zvídavými pány celníky. Ochránila.

Když do haly dorazili i převážně belgičtí hráči francouzského klubu, nevěřícně se podívali na terén a začali nohama kopat štěrk zpátky na hřiště. To jim ale bylo záhy zakázáno a my s nimi mohli začít hrát své utkání.

V sestavě nechyběli belgičtí reprezentanti Claudy Weibel a Michel Vancampenhout, kteří ještě s jedním hráčem nastoupili proti mně, Ivoši Michálkovi a Peťovi Juráňovi. Utkání sledovalo několik švýcarských diváků, mezi kterými jsem zahlédl i tváře hráčů, se kterými jsme se v EuroCupu střetli už v Brně či v Německu. A měli se na co dívat. Ivoš na plase soupeřil se zkušeným Vancampenhoutem, Peťa s nám neznámým, leč však asi nejlépe hrajícím Belgičanem či Francouzem a já se na střele snažil konkurovat fenomenálnímu střelci Weibelovi. A všem se nám dařilo, díky čemuž jsme se na počítadle tahali a několikrát jsme i vedli. V koncovce ale Belgičani prokázali svoji zkušenost, zpřesnili hru a zápas nakonec dotáhli do vítězného konce při skóre 13:8.

I naše druhá trojice si počínala velice dobře. Hanka Šrubařová, Pavel Hodboď a Tomáš Michálek nastoupili také proti belgickému reprezentantovi Jean-François Hemonovi, který hrál ještě s jedním dobrý střelcem a poněkud namyšlenou ženskou v podpatkových teniskách, kterou Hanka jasně přehrála. Naši chvílemi vedli, chvílemi prohrávali, ale v koncovce předvedli přesnější hru členové klubu La Ronde Pétanque, kteří vyhráli 13:7.

Ve dvojicích se nám již tolik nedařilo. Francouzský tým se po trojicích uklidnil a hrál v pohodě, což znamenalo, že nedělal moc chyb. Snažili jsme se, ale na celkové ani dílčí vítězství jsme se už nezmohli. Nicméně naše vystoupení mohu hodnotit velmi pozitivně, vždyť jediné čisté carreau toho dne nedal nikdo jiný než Peťa.

Po dohrání prvního utkání přišlo na řadu slavnostní nastoupení týmů a národní hymny. Nejprve zazněla francouzská Marseillaise, kterou postarší místní „DJ“ vyšperkoval zpěvem. „To je vtipný, když to hrají v podstatě Belgičanům. Jediná Francouzka je tady snad Hanka,“ komentovala Soňa Michálková, která si vzpomněla, že má Hanka po své prababičce kromě českého i francouzské občanství. Následovala hymna česká, ke které „DJ“ dost možná naštěstí neznal slova, a ceremoniál byl ukončen žalmovou hymnou Švýcarska.

Než se začalo hrát utkání mezi Švýcarskem a Francií, připravili organizátoři tříchodový oběd. Měli jsme salát, lasagne s houbami a zmrzlinu jako dezert. Ještě než za hodovní tabuli usedli ostatní hráči, my už se zvedali k odchodu. Kousek od sportovního areálu se totiž rozkládal areál mediálně známé Evropské organizace pro jaderný výzkum neboli CERN, Mekka každého jaderného fyzika, a tak jsme tam nemohli chybět!

V areálu se to hemžilo tisíci návštěvníků, mezi které jsme v klubových mikinách a šortkách od prachu příliš nezapadali, ale to nás neodradilo. Já, kterému fyzika říká asi tolik jako jadernému fyzikovi pétanque, jsem si tam připadal podobně, jako kdyby eskymák přeplaval na ledové kře do Afriky a snažil se nenápadně splynout s vysokými příslušníky kmene Masajů. Ale co, zašli jsme do návštěvnického komplexu kulovitého tvaru, kde jsme chvíli poslouchali anglickou přednášku o kdoví čem, a pak jsme se uchýlili k aktivitám, kde jsme se aspoň trochu chytali. Někteří skládali puzzle urychlovače částic, druzí navštívili dětský stan s hromadami lega, kde jsem beztak po vzoru našeho světově proslulého vědce Otty Wichterleho, který ze stavebnice Merkur vytvořil odstředivou aparaturu na odlévání kontaktních čoček, složil stroj, který nás jednou vyvede z energetické krize. Ale možná to mělo spíš blíže k jakési podivné koloběžce…

Kdybychom vystáli i dlouhou frontu, mohli jsme se zadarmo dostat do podzemních prostorů přímo k urychlovači částic a dalším věcem, které běžný člověk zná možná tak ze sci-fi filmů, ale báli jsme se, že Francouzi se Švýcary už budou dohrávat své zápasy, a tak jsme se v dešti raději vydali zpátky do haly. Jenže zatímco blízký urychlovač působí na částice, na pétanque hráče prokazatelně ne. Když jsme totiž po dvou hodinách dorazili zpět, zjistili jsme, že ještě nejsou dohrané ani trojice.

V jednom ze zápasů drtivě vedli Francouzi v čele s Weibelem, ale Švýcaři bezchybnou hrou začali stahovat, až bylo skóre 12:10. „Jdu si natočit konec,“ pronesl Petr Jakubek, stoupl si na lavičku a začal natáčet. To ale ještě netušil, že bude filmovat zhruba další půlhodinu, během které se dvakrát vystřelí košon a o bodu bude vždy rozhodovat až úplně poslední koule. V jednom zvlášť vypjatém náhoze Francouz neunesl tíhu okamžiku a zahodil svoji poslední kouli. Švýcar tak dohazoval vítězný bod a po odhodu se už radoval, protože vše nasvědčovalo tomu, že koule jede neomylně ke košonku. Jenže ona jaksi jela dál a dál a nakonec se z vítězného bodu vykulila. V posledním náhoze ležel vítězný bod Švýcarům na zemi a do té doby bezchybný Francouz nedokázal dohodit svůj vlastní vítězný bod, takže se vývoj utkání zamotal.

I dvojice se táhly přes dvě hodiny. Vítězně z nich nakonec vyšli belgičtí Francouzi, kteří se po dohrání ihned sbalili a bez rozloučení zmizeli směr Méty. Na facebookovém profilu Claudyho Weibela jsem se později v noci dočetl, že přístup domácích se mu vůbec nelíbil. „Krásný bouledrome s velice aktivními pořadateli…aktivními v odhrnutí veškerého štěrku, takže jsme hráli na velice nepraktickém povrchu. Odehráli jsme semifinále evropské klubové soutěže na betoně, ačkoli byl v hale jinak skvělý povrch. Můžu říci, že švýcarští přátelé proti nám zkusili úplně vše. Například si počkali, až sepíšeme sestavy, a teprve pak udělali ty své,“ rozčiloval se Claudy, kterého mohlo minimálně utěšovat to, že jeho tým postoupil do finále.

Zatímco nám kutálivá varianta příliš nevadila, problém jsme měli s postojem Švýcarů, kterým se s námi už nechtělo moc hrát, protože už vlastně nebylo o co hrát. Na druhou stranu my do Ženevy urazili nemalou cestu a tak jsme si aspoň chtěli zahrát a poměřit síly. Přeci jen s takovými hráči nehrajeme každý den. Švýcaři tedy nakonec nastoupili, a ačkoli nehráli úplně nadoraz, byly z toho velmi kvalitní a zajímavé zápasy. Trojice jsme měli opět dobře rozehrané. Já s Ivošem a Pavlem jsme hráli proti hráčům, kteří byli původem z Madagaskaru, a těžký zápas se nám podařilo dotáhnout do vítězného konce. Blízko výhře byla i Hanka s Tomem a Laďou Husákem, ale ti nakonec prohráli.

Museli jsme tedy vyhrát minimálně dva zápasy dvojic. Do vítězného konce to ale dotáhli jen Hanka s Tomem. Ti už hodně prohráli, ale chytli druhý dech a v napínavém závěru, kdy rozhodovala každá koule, byli přesnější. Druhou dvojici vytvořili Peťa s Petrem Jakubkem, kterým nevyšel začátek a vývoj zápasu se jim již nepodařil zvrátit. Pro české barvy byla velká škoda, že jsme Pavel a já nedokázali dotáhnout dobře rozehraný zápas. Se Švýcary jsme tedy hráli 2:3 na zápasy. „Jsme na stupních vítězů, to je paráda,“ glosoval naše umístění Laďa.

Zatímco hráči ze Ženevy a Mét si do oka příliš nepadli, nám se líbili místní pořadatelé, co nás ještě pozvali na drink a na druhou várku lasagní. Předali jsme jim dary, trochu si s nimi popovídali a pak jsme vyrazili zpět na hotel.

V pondělí už jsme cestovali zpět na ženevské letiště a letadlem do Prahy. Když jsme v pěti lidech přejížděli v půjčeném autě švýcarské hranice, pasovali jsme se do nových rolí. „Máme švýcarskou poznávací značku, všichni, co nás zahlédnou, si budou myslet, že jsme bankéři,“ říkal Laďa. „Jo, pět lidí nasáčkovaných ve Fiatu Punto, to je jasná známka bankéřů!“ smál se za volantem Petr Jakubek.

Tím skončilo naše letošní putování klubovou Evropou a pevně věříme, že se nám minimálně podobný výsledek podaří uhrát i v příštím roce.